aneb Na sever od Vlhoste 2.9.-4.9. 2005
Vystupujem do tmy z autobusu nedke pred Benesovem nad Ploucnici. Eva s Martinem se chvili dohaduji, studuji peclive mapu vcetne jejiho otaceni vsemi smery. Pak zavely k odchodu po jedne mensi asfaltce.
Tak tedy opet na cundru ve starem slozeni. Po jak dlouhe dobe? No snad skoro rok. Ale ted uz si prijdu jako ostrileny mazak a ne jako mestska slecinka, za kterou me furt povazuji! Odfrknu si.
Po chvili si vsimnu, ze za nami jde mala starenka ale s poradnymi taskami. Trochu spomaluju, ale nakonec se rozhodnu, ze az tak prehnane dobrotiva asi nebudu, abych ji s nimi pomohla, ale hloda to ve me celou cestu az do druhe vesnice, kde asfaltku i se starenkou opoustime. Opet zvitezila moje ostychavost. Vzdycky ve vsem musim videt strasnej problem a pritom stacilo rict jednu holou vetu. Ale nevim proc, citila bych se blbe.
Ve vesnici zamirime kolmo od asfaltky primo na kopec, k rozhledne Kohout. Baterku ma jen Martin a tak udava smer a my s Evou cvachtame bahnem za nim. No porad jeste lepsi bahno, nez jit po tme kamenim...
Po delsi dobe stoupani stale uzsi pesinkou prijdem na zarostej placek se stinem nejake budovy uprostred. Pred nim je polorozpadle ohniste, ktere je nyni domovem slimaku vsech velikosti a vsude je citit vlhkost. Brr tady se mi teda vubec spat nechce. Ale co nadelam.
Po veceri mi daji pravo prvni volby mista na spani a tak si rozlozim veci hned vedle lavicky u ohniste, kde to smrdi hnilobou nejmin a s lehkym odporem predstavy roztodivneho hmyzu behajiciho vsude okolo, usinam.
Cupity, cupity, cupity. Prevratim se na druhou stranu. Cupity, cupity, cupity. Spozornim. Zvuk se ozve znova. Cupity, cupity, cupity. Tentokrat vyletim ze spacaku a urychlene si obouvam boty. Zvuk nozicek zamiri ale pryc ode mne. Zurive balim spacak a prohledavam igelit pod sebou, ale nikde nic. Brrr tfuj tajbl. Tohle nesnasim. Ohlidnu se okolo. Eva s Martinem jeste spi, jen Eva se trochu vrti.
Se zaujetim si tedy zacnu prohlizet starou rozhlednu. Je kruhova, slozena z otesanych kvadru kamene. Na vrcholu je bez strechy, jen zelezna konstruknce se zbytky zeleznych schudku dava tusit, jak vypadala za sve slavy. K malemu vchodu vedou polorozpadle schudky. Podlaha uz zmizela, je tam jen jama plna ruzneho bordelu a okolo steny je prilepene tocite betonove schodiste bez jakychkoliv oper. Z venci jsou z jedne strany zaprene drevene kuly.
To tocene schodiste me fascinuje. Pritahuje me a pomalu ve me zacina vzbuzovat cosi sileneho, co se ve me vzdycky necekane objevi odporujici veskerym rozumovym duvodum a premahajici veskery strach. Jakesi skryte pudy a touhy, co nemaji vubec nic spolecneho s timhle svetem, touhle civilizaci a uz vubec ne s jakousi ustrasenou Doris. Touha riskovat a zvitezit, touha balancovat na hrane zivota a smrti.
Z omameni me vytrhne probouzejici se Eva a Doris opet nabere vrchu. Radeji si vemu tasticku a jdu vykonat nejakou tu hygienu, nez se probere i Martin.
Eva zatim rozdelava ohen a vune snidane probere i vecne vyspavajiciho Martina. Jen stin rozhledny se vyzname tyci nad nami a nedava mi odpocinku.
Balime a ja uz myslenku na pruchod rozhlednou vzdavam. Ale jeste nez nasadime bagly na zada, Eva najednou s podobnym zaujetim zacne prozkoumavat pevnost schodiste.
"Ja bych tam sla." Nadhodim nesmele. "Podivej schody jsou sice z betonu, ale jsou vystuzene zeleznymi tycemi. To by mohlo jednoho cloveka udrzet".
"Ale na internetu psali, ze je v havarijnim stavu a je na ni zakazanej vstup" oponuje s obavami Martin.
"Tak bez, skus to" ozve se najednou Eva.
"Myslis, ze mam?"
"Jo jasne bez do toho, kdyztak te odsud odnesem." uskliba se spiklenecky.
Hmm ja nevim. Vyjdu par schodu, sejdu. Vyjdu sejdu. Nakonec to vzdavam a cosi ve me si litostive povzdechne: srabe...
Najednou ale Eva prohlasi "kdyz to nevyjdem dneska, tak uz priste nemusime mit prilezitost", pristoupi ke schodisti a jde na vec. Prilepime se s Martinem ke vchodu a napjate pozorujem kazdy jeji krok. "Tady nahore uz je to schnilejsi" hlasi. "Uz sem nahore, ale rozhled tu uz neni. Vsechno je zarostly". Vybehneme s Martinem pred vchod a mavame na usmivajici se Evu. Fajn, kdyz Eva muze, tak ja taky. Pote, co se vrati jdu na vec.
"Ste blazni", krouti hlavou Martin.
Opatrne naslapuju na vlhke schody a pridrzuju se rukou steny. S ulevou vyjdu do byvaleho prvniho patra, o kterem vim, ze ma zelezy zpevnenou podlahu, nadechnu se a stoupam dal. Schody jsou vlhci a vlhci a nekde i pokryte mechem. S ulevou vystoupam az nahoru a rozhlizim se okolo. Yupie, ja to dokazala! I am happy! Spokojene sebehnu zpet a kouknu na Martina. Ten chvili zapasi sam se sebou, ale pak se na nas podiva a je jasny, ze kdyz tam byli dve zensky, tak musi taky.
No bohuzel cas, kdy se tahle rozhledna zriti se uz blizi, ale dnes to jeste nebude. Spokojene davame batohy na zada a kracime dal.
Pres Merboltice mirime na dalsi misto dalsi byvale rozhledny - Strazny vrch. Nemuzem ale najit cestu a tak to vemem nakonec pres velke kameny tou nejobtiznejsi stranou. Uz z dalky slysime rachot motoru. Co by na tomhle miste delala auta? Nechape Eva. Vzdyt tam ma vest jen mala stezka.
Ukazuje se ale, ze okolni vesnice se rozhodli vystavet rozhlednu znova a tak obnovit tradici nedelnich vyletu na Strazny vrch a poslali tam tezkou techniku. Trochu je mi to lito, kdy vidim pod kolem auta rozjete cundracke ohniste. Mohlo to tam byt pekny, romanticky. Jaky to tam bude, az se dokonci vystavba se jeste uvidi.
Rozjezdenou cestou sestupujem po druhe strane kopce dolu a mirime k Evine vyhlidnutemu mistecku - Bobri soutezce. To misto opravdu stoji za videni. Prikre skaly se tyci nad zpenenym potuckem, tvoricim prekrasne meandry a vodopady. Vse je porostle mechem a kapradim a nekrasnejsimi ze vsech stromu - buky.
Po zelene mirime pres Kravare k Ronovu, kterej ale jen obejdeme, protoze dnes mame daleko zajimavejsi cil: Evin vytouzeny Vlhost. Tentokrat to Eve vyslo. Nebe je bez mracku.
Za rozcestnikem chvili stoupame a pak schodime batohy a rozebehnem se hledat kemp. Objevime hned dva, ale ten Evin nam prijde utulnejsi a ubytujem se u nej. Je hned pod vrcholem jednoho ramene Vlhoste, odkud je prekrasny vyhled na zapad slunce s Ronovem. Podle sesitu se zaznamy zjistujem, ze sme se prave ubytovali na Znouzectnosti.
Eva s Martinem objevili jeste dva dalsi kempiky v okoli.
Vlhost je proste takova velka cundrakovska ubytovna. Je obrostlej jak bradavicemi skalnatymi desti omletymi vybezky, ktere kaskadovite sestupuji v nekolika patrech pod sebou, jak obrovskej prirodni cundrackej panelak.
Najednou se z protejsiho hlavniho hrebene ozve: "Ahooooj!"
"Kde jsou?" divim se.
"Tamhle" ukazuje Martin na dva kluky usazene na jedne z kamennych hub. "Divaji se taky na zapad slunce".
No to je super! Zamavam jim na pozdrav.
Po veceri jako obvykle koukame do ohne a pote co prilozime posledni drivi jdeme spat.
Rano s Evou obdivujem vychod slunce, ja s akvarely a Eva s fotakem v ruce a cekame az se Martin probudi.
Po snidani se rozhodnem prozkoumat ten muj kemp na protejsi strane. Skrabeme se k nemu do druheho patra. Vede podel nej mala cesticka a tak se po ni vydavame dal.
U dalsiho kempu potkavame ty dva kluky, co nam mavali na pozdrav, a tak se tam radsi moc nezdrzujem. Eva s Martinem se schoduji na tom, ze to musel byt kemp Jezevec, o kterem slyseli vypravet.
Pak uz to berem primo nahoru na zlutou a pres hreben dolu do Holan.
Po obcerstveni v mistni restauraci se cestou do Zahradek na vlak stavime na zricenine Jilov.
Je prekrasna.
Okolni stromy si hrajou svymi listy se svetlem na mechem obrostlych zdech piskovcoveho hradu.