Svor-otocka-Rousínov-milštejn-j. vinný sklep-kaufmannův buk-n.hut-pětikostní kámen-Fialky-Klic-Novy Bor
Jak sdelit co clověk cítí, jak vyjádrit, jak predat vjem, vuni, vlhkost,
vedomí prírody, rec a jemnost dotyku vseho zivého okolo?
Slova to nepopísí, hudba je nezaznamená, malba zůstane nepochopena a fotka
neprorazí za hranici všednosti...
Není nic, co by prorazilo bariérou k dusi, která je slepá.
Chci byt jako vlk, volny ve svem osamelem boji s prirodou.
Rve se a vitezi nebo prohrava a umira.
Jeho oci mluvi o svobode, o jeji krutosti, i jeji krase...
Zádny umely zivot v kleci, zadné umirani za mrizemi z sedi.
Kdo mi to da, abych mela kridla ptaku?
Abych je vzepjala, odrazila se a vzletla z bahna prizemnosti a nizkosti k
výšinám nebes,
az tam, kde se rodi hvezdy, az tam, kde sidli uslechtilost, kde spravedlnost
chodi spat...
První byl pocit opustenosti a nepritomnosti cehosi, pote jsem si uvedomila,
co zde chybelo.
Desitky nohou prinesli smrt do okoli tohoto kempu a prinesli prazdnotu.
Vybaveni bylo perfektni, ohniste pripravene, vse by melo byt jak ma, ale nebylo.
Mechy a kapradiny vymrely a jejich malinci obyvatele s nimi,
deti smrku se krci polamane na okrajich a torza holych otcu cni smutne nad
nimi.
Do techto skal jiz nechodi ulehat lane,
a duch tohoto mista se odstehoval jinam ...
Modro a sede kameni, mlzne vrcholky hor v dali dekorovane zkrouceninami vetvi
stromu.
Duhove stezky kameni a stihle buky nad nimi.
Kamenne veze impozantnich spadu...
To vsechno je Klic.
Kdyz spim, tak je mi nejlip.
Nade mnou se pnou koruny stromu a jejich dlouhe koreny mne objimaji vukol.
Na nebi se rozpinaji kridla ptaku a slunce sviti na hole paze stromu
a me je nejlip...
A pak se slunce dotkne moji tvare
a me je nejlip, kdyz rozplynu se v nem...
Zahani myslenky na vcerejsi den,
temny den a temne myslenky plne mraku...
A tak je mi nejlip...
A nebe... o nebe
je modre... o modre
O jak miluju modrou !