22.-24.2.2008 s Martinem a Evou
Do Kaplice se dokolíbáme zašmudlaným patrákem, z jehož vrchního patra sehnutě vyhlížíme kýženou ceduli nádraží.
Po silnici, za komentářů ohledně míst děje letošní aljašské pošty, zahneme
po pěšině za jednou ze zatáček a najednou jsme namístě.
Silueta jakési bývalé hradní brány nyní s dřevěným mostem dává tušit, že jsme
se opravdu ocitli v cíli dnešní cesty - na hradě Pořešín.
Vítá nás silný vítr a blikající světýlka, značící ne zrovna očekávanou blízkost
chat a pro změnu očekávanou absenci skoro jakéhokoliv porostu.
Až nyní jsem pochopila, co Eva mínila slovem "odrbaný". To opravdu
sedělo doslova. Totálně odrbaný.
A zbytky bývalého porostu všude pod srázem, kam se musíme spouštět pro materiál
na zahřátí.
Bohužel ale jen co sesedneme k večeři, začne krápat.
Ale i tak se k turistickému přístřešku (který jako skoro jediný z úhlavních změn
na hradě plně oceňuji) přesouváme před půlnocí.
Já mám tu výsadu obsadit největrnější, ale zato plně vyvýšené místo na stole,
Martin s Evou ulehají pode mnou.
Kéž je jim noc lehká!
Ráno na nás čeká mírně sychravé, ale zato bez krápání.
S nadějí optimistické
předpovědi slunečnějších zítřků se tedy po studené snídani vydáváme na cestu.
Okolo obsazených chalup, polí a zarostlých strží, docházíme k prvnímu cíly - k místní kovové vysílačo-rozhledně ale bohužel na skoro rovině. Výhledy tedy moc nejsou a když, tak stále ještě mlhavé. Ale sluníčko se již začíná klubat a na stále ještě fujarovém zákoutí vytváří krásné iluze tepla.
Po sympatické skoro cestě míříme k Besednici, kde jsme ještě netušili, že
máme poslední možnost nabrat vodu. Zaníceně přemýšlíme jakže odtamtud namířit
na ty kýžené vltavínové doly a šachty, až nakonec to stejně míjíme z druhé
strany - shora. No nic, chybička se vloudí.
Prej příště už budou vědět.
Pokračujeme tedy dál k jakémusi velice krásnému mlýnu.
Tam se Eva zasekne, že to nejde, že jsme nezastavili u Sykorového Hamru, že
tam cosi mělo být.
Když se tedy nedá odbýt, jdeme zase zpět a cestou prolézáme různé zříceniny
mlýnů s tím, že to je sice pěkné, ale stále to není ono.
Nakonec, za klikatými meandry jakési luční říčky, objevujeme posvátné místo
tří obr balvanů s malinkou tůňkou v jednom z nich a zabodnutým křížem v jejich
střetu, ozdobeným různorodými předměty, asi také svatými. Místo má dle cedule
překypovat energií, a tak po usednutí na alumatkovou karimatku zjišťuji, že
ta energií začala přímo sálat (nebo funguje opravdu odrážení vlastního tepla?)
kdo ví, hlavně když je nám fajn a dobře se najíme, tak!
Po jiné, provizorní trase, se napojujeme opět na značku a docházíme pod Kohout. Tady nastává rozhodování, co dál.
Martin s Evou zjišťují, že to je s mojí kondičkou opravdu špatné a tak s
lítostí volí trapnou zkratku na hrad Sokolčí, na který jsme sice měli dojít
dnes večer, ale po projití šachet a dolů, po výstupu na Kohout a ještě na
pár kilásků vzdálenou Slepici.
No nic, tak to tedy prej taky příště.
Ale já jsem spokojená, cesta na Sokolčí je zatím nejkrásnější, co jsme měli možnost od Kaplice projít, nebe je krásně modré a nízké, zapadající slunce vrhá nádherné stíny na popásající se buvoly, romantické kapličky, mlžné hory v pozadí za blond loňským obilím a na jakési zamilované páry přede mnou. Škoda jen, že nečekají, až je vyfotím, pod stromem!
K Sokolčí se schází podél potoka, s trochou vody upuštěné z nádrže, zato s hodně romantickými balvany a vysokými, plně vyvinutými skalními útvary nad ním.
Pod jedním takovým vyvinutým útvarem, mechem, ještě k dovršení romantiky, obrostlým, rozděláváme oheň a posléze, zmoženi (tedy já) uléháme.
Ráno nastává opět rozhodování co dál, ale při pohledu na mě a při zpětné rekapitulaci včerejšího dne, dochází spoluputující k závěru, že sousední vrch Hradišťský bude muset místo Slepice a Kohouta stačit, no a původní trasa podél Černého potoka by mohla být tak akorát.
Na vrch se tedy zuby nehty vydrápu a dokonce se i snažím usmívat a pak už
si jen užívám vyhřívání na sluníčku a hledání těch slíbených zelenkavých vltavínů
a sklářských modravých strusek mezi říčními balvany dole u řeky.
Total veget.
Cestou ke Kaplici nacházíme studánku - tolik postrádaný zdroj vody a k úplné
spokojenosti už nám nic nechybí.
Snad tedy ještě nějaké to jídélko.
To doháníme v Kaplici a plně uspokojeni, s úsměvem odjíždíme domů.
Bylo to dost dobrý!