Nevedela sem moc, co se pod tímto názvem skrývá. Znelo to zimove, putovne a prej tam má být hodne mladých lidí. Hmm no proc ne. Opravdove me asi zlákalo magický císlo 30. 30 km. Epo s Evou to šli v prosinci a ja sem šla radši na kozert a od tý doby mi to bylo líto.
Na srazu v Holubove bylo dost lidí, vsichni takoví skauti spíše pivní, více
ci méne, celí takoví nazelenalí. Nekterí vypadali, ze to budou brát hodne vázne.
Ješte pár kecu na uvod, pak výstrel a šli sme. Bylo k pulnoci.
První polovina byla jednoduchá. Pres znacky vedla nejrychlejší alternativa,
takze sme šli víceméne v houfu, nebloudili sme a nenastal váznejší problém.
Akorát já musela mít svoji specialitu, opet. Chtelo se mi uz od zacátku strasne
na záchod, ale furt ne a ne najít vhodný místo. No jo vzdycky musím neco mít...
Po první tretine mi ale zaclo docházet, ze sem si toho nabrala asi opet príliš.
30 km ujdu, ale bez batohu. S batohem je ujdu taky, ale jen tak tak. Ale s tímhle
tempem, co sme nasadili, sem o tom zacla mít vázné pochybnosti.
Na druhým checkpointu
uz sem byla rádne vyflusaná, pak teda nastala slavnostní chvíle kdy sem si mohla
dojít na záchod, ale mým zádum to ulevu urcite neprineslo. Dalším 7 km sem si
upenlive prála at uz je konec - priletí helikoptéra, najdem zázracnou zkratku,
vubec nastane neco zázracného, ale nic. Akorát Epo s Evou furt resili takovy
hovadiny, jako ze nemám cepici, ze mi umrznou usi, prípadne i mozek (druhý den
me ale ujistili ze zádnou zmenu nepozorují, coz sem nevedela jestli si mám vzít
pozitivne nebo ne) a já se snazila silou vule drzet na nohou.
Po poslední kontrole, kde nám dali razítko, sme pookráli a nabírali síly na
posledních 6-7 km. V krásném Rímove (na procházku za dne doporucuju) sme ale
zabloudili, párkrát obehli mesto, nez sme se uplne jinou cestou nez bylo zamýšleno
napojili na puvodní trasu. Asi si to mesto myslí, ze je krásne a tak kazdýho,
kdo tam vejde povodí nekolikrát okolo sebe, nez ho zase vyflusne totálne dezorientovanýho
dál. Uz sem si myslela ze tu cestu nenajdem a bídne zahynem nekde v lese. Taky
me zacla popadat hysterie, kdyz sem videla jak se ti dva dohadují a docházejí
k uplne opacným záverum a já vubec nemam jistotu, ze jdem správne.
Na cervené sme natrefili na bandu kluku evidnentne taky od posty (jaky jini
maskacovy exoti by se tam taky vyskytovali v 5 ráno) a pochodovali prímo na
Locenice. Levá pravá, hlavne se udrzet na nohou, pozor auto, levá pravá, uz
sem nebyla moc schopná vnímat.
Pak nastala ta kýzená chvíle - po rádným kopci sme konecne došli do Locenic,
a zapsali se v cíli v místním kulturáku. Ze 170 prihlášených sme dorazili 50,
to docela jde, ne?
Pak uz sem necekala na nic. Na prvním vhodném míste na parketách
sem se zaradila do rady spacákových spácu, rozbalila ten svuj a uz konecne nemusela
vnímat vubec nic a nikoho.
Nakonec jsem byla rada, ze jsem jela. Bylo to sice tezky, ale zaroven to byla takova noc rekordu.
Jak bych treba vedela, ze je mozne ujit 15 km s plnym mechyrem a to prosim ne po silnici? Nebo ze je mozny jit v -20°C mrazích bez cepice a prezit? (no je fakt, ze se mi pak 14 dni loupali usi, bolela me hlava a mela sem mensi angynu, ale to uz je vedlejsi vec :p) Nebo ze opravdu ujdu 30 km s batohem na zadech tak vysokym tempem ?
Jsou veci, ktere clovek opravdu musi zazit, aby zjistil, ze toho schopen je.. :p.