Vychazime z mesta bilych Turnova, ostrazite a obezretne, klickami a oklikami
se vyhybame rusnym mistum a oficialnim uradum a snazime se mast stopy.
Tesne pred soumrakem prochazime soutezkou k cily nasi cesty - rezervaci Ztracenych
Indianů.
Po mensim pruzkumu objevujem opusteny, ale obcas asi navstevovany kemp a ulehame
do tmy lesniho ticha.
Rano se za rannich mlh vynoruji domorodi usedlici, pomalu jdouce, za usvitu
vyrazi naloupit houby.
Nevracime se jiz na hlavni cestu, ale po sotva znatelnych stezkach kracime
poznat tajemstvi teto ztracene zeme, kterou zabrali bily mestaci.
Krkolomnymi prurvami sestupujeme do zarostle rokle, kde objevujem vchod do
Skretiho lezeni. Misto pusobi dosti temne az strasidelne.
V dalsi rokli si udelali skryte mesto Goblinove, mensi pribuzni skretu. Hemzi
se okolo cernych prurev, ale nastesti si nas nevsimli. Ohlodane vetve mrtvych
stromu strazi jejich pristupove stezky a ze smrdutych kouru valici se z jejich
der nam naskakuje husi kuze.
Dalsi rokle je prosvetlena a utulna. Objevujeme v ni zalesacke nocleziste
a tajnou pristupovou cestu nahoru k vetsim lezenim, nyni jiz opustenym. Jejich
ohniste jsou vyhasle a rozkopane a vybaveni, co nestacili pobrat smetene a
znicene. Tady tedy radili blede tvare, o kterych sme slyseli z povesti, kteri
nikdy nepochopi romantiku mesicni noci, ci mlznych oparu lesnich ran.
Smutne pokracujeme dale, bojice se objevu dalsich znameni skazy.
Kdysi velike a slavne skalni mesto sice jeste stoji, ale i to je opustene,
i pres tezkou pristupovou cestu zezdola bylo spustoseno.
Maisi je tedy alespon posype svatym piskem mrtvych na jejich pamatku.
Hrad Rotstejn jim asi nebyl tolik proti srsti - preci jen i kdyz je jiz stary
a dle jejich nazoru jiste zasly a spinavy, preci jen to kdysi bylo jedno z
jejich slavnych sidel.
Mijime zde mnoho bledych tvari, ktere nas castuji znechucenymi a nevrazivymi
pohledy, nechapajici, co tu jeste posledni z tech tulaku delaji. Nemyslim
si, ze by tohle oni nikdy pochopily ...
Jedno frekventovane misto skryva ale prekrasnou sluj, s vyhledem z Klokocskych sten, ale bohuzel se zde neda spat - jedine totiz, co s krasnym mistem umi blede tvare udelat, je vysrat ci vychcat se tam, popr. zanechat nektere dalsi ze svych odpadu...
Pred zapadem dochazime na misto bilymi pojmenovane hloupe Zdencina vyhlidka a premitame co dal. Pomalu se rozhodujem najit dalsi skryte misto pro druhy nocleh a po mensim hledani nachazime proslunene utociste ve skale, lemovane kapradim, vystlane listim a skryte pred zraky nechtenych lidi a prozarene sluncem, razicim si cestu skrz listi korun stromu a barvicim skaly svou barvou ohne.
K ranu slysim nejake kroky, ale nikdo neprichazi az k nam. Netroufam si nejak
odhadovat, jestli patrili zveri, usedlikum, ci nekomu jinemu.
Balime a loucime se s touto ztracenou zemi. Potichu prozkoumavame Temnou rokli
plnou pavouku, kostenych stromu a vlhkych skalnich der, kde si deli svoji
korist zarostli loupeznici.
Nakonec prichazime do posledni rokle hranicnich indianu, kde odhalujeme to, proc sme sem prisli - lezeni starych indianu, zcela nedotcene. Posedime nad jejich ohni, v mekkych piscich jejich jeskyni, vykourime dymku miru, a se zvlastnim pocitem v srdci spojenim smutku a zarovem nadeje kracime zpet do smrdute civilizace, ale doufame, ze se sem jeste budeme moct vratit a ze jeste alespon neco ze starych dobrych casu pretrva.