Slamena trava.
Jeji tvary spise tusim nez vidim pod rouskou sedive tmy. Nohama slapu na pevna
tuha stebla a jeji zasedla zlut je vsude okolo.
Trava! Jak zve k odpocinku, k uvolneni.
To neni jako studena vlhká jeskyne minuly vikend, ani udusana hlina ten predminuly.
Mekkoucka, teploucka, pratelsky tuliva. Jeji ruce hladi tvar a konejsi.
Ale ne, ted jeste ne. Musime dal.
Fouka ostry studeny vitr.
Zoufale vzhlizime vzhuru nad sebe. Tam nekde v neurcitelne vzdalenosti je
vytyceny nedosazitelny vrchol Smrku - nejvyssiho bodu Jizerskych hor.
Po chvili uz nemuzu. Mozek mam otupely ze studeneho vetru a ta slamena trava
tak laka. Svalim se na travu, na pekne, rovne vylezele mistecko mezi mekkoucke
drny a je mi dobre. Pode mnou se rozklada podhuri Jizerskych hor. Mam vyhled
na cele udoli - svetylka mestecka ze ktereho sme vysli a temne kopce okolo
s obrysy sedi.
Pomalu upadam do neklidneho spanku a mysli mi bezi uryvky z cesty kterou sme
prosli.
Stoupame v ostrym prevyseni, oci upnute na kuzel svetla od baterky pod nohami.
Jen obcas si dopravame oddych a pohled okolo. Maisi, vybavena kulichem jako
pravej domorodec, hleda cestu.
Mijime torza stromu a osamele vytrvale velikany. Vsude okolo kolonie smrcku
a pres ne neustavajici huceni vetru.
Vysli sme az za tmy. Privezl nas dvoupatrovy bus, ktery mel uz sva nejlepsi
leta za sebou, s upatlanymi skly, ze kterych driv museli byt skvele vyhledy,
a vyflusnul nas na namesti Noveho Mesta.
Znacku sme nasli celkem rychle a az k pramenu mistni kyselky se slo dobre
po siroke asfaltce s pruhem bezmracneho hvezdnateho nebe nad hlavou.
Pramen chovaji ve vykachlickovane, vydlazdene budce s lavicemi po stranach
- vypada to tam jak ve verejnych laznich.
Na rozcestniku Maisy uvidela vrchol Smrku vzdaleny jen 4,5 km a muj puvodni
skryty plan prespat na Smrku se zdal vyvyjet slibnym smerem.
Po asi kilometru ale pohodlna cesta teplym udolym skoncila a nastal pochod
vyslapanymi cestickami a pozdeji umorne stoupani po kamennych schodech, ktere
ne a ne skoncit.
Na vrchol sme nedosli - zustali sme 500 m pod nim.
Studeny vitr me obcas vytrhne z lehkeho spani a ja si zacinam prat aby uz
bylo rano.
Otevrela jsem oci do blankytne modri a pohled za sebe, do udoli, me ujistil
o pokrocilem ranu. Paprsky tepleho slunce vychazeli spoza Smrku, do jehoz
vrcholu uz chybel jen kousek. Tam, kde zasahoval jeho stin panovala stale
jeste zima a vitr, ale okolo nej se uz rozlevala narudla cerven vychazejiciho
slunce. Konecne jsem mohla s ulevou vstat.
Vitr, vitr, samej vitr.
Fouka, kdyz se ze spacaku soukam,
fouka, kdyz potrebu svou vykonavam,
fouka, kdyz zuby kartackem si cistim,
fouka, kdyz spacak urychlene balim.
Foouuukaaa
Za par minut sedime s Maisi na vrcholove sluncem prohrate lavicce u tri cest a vegetime. Na lihaci nam bublaji jakesi testoviny a jako predkrm si davame krajic chleba. Pohoda.
Na nebeskych schodech uz Maisi sundava svrsky, ale ja ne, jeste ne. Teplooo. Nakrucuju se ze vsech stran na slunecni paprsky a vychutnavam tu slast bezvetri a zacinajiciho vedra bezmracneho dne plne oblecena.
Na Palicniku vyhledam nejkrasnejsi severni vyhled a uvelebuju se na kamenne kreslo se susenou papajou v ruce. Tohle na prirode miluju - vsude si clovek muze pripadat jako kral a pritom volny jako ptak.
Ceka nas ale Jizersky Vaclavak. Znatelne znervoznuju a zacina se mi delat nevolno s pribyvajicim poctem lidi. Ale unik nakonec prichazi sam a necekane - bloudenim okolo Zeleneho kamene. Uvelebujem se na vrcholu a notnou dobu pozorujem okoli. Tuhe trsy zlute travy, mezi nimi nesmele mladi novych obyvatel a sem tam torzo kostry pametniku starych dobrych komunistickych casu.
V Cernych jezirkach si machame nohy a pres byvale raseliniste mirime opet po znacce k hrebenovce Českeho vrchu. Maisi se svoji nutelou beha tentokrat vpredu, kdezto na me leze neco oskliveho a je mi snad nejhur za celyho pul roku. Na kameny se sotva polozim - krapet mi krupe v krizi a Maisi jsem musela ukrast roli jejiho krasneho modreho vonaveho toaletaku, na ktery se tak tesila jak ho bude pouzivat, protoze jsem jako naschval zapomnela kapesniky a i ta mizi velkym tempem, jelikoz ji sotva odtrhnu od sveho opuchleho nosu.
Na Pytlackych kamenech si udelame dalsi zastavku za notneho hulakani tuuuristuuu, ale na hlavni vrchol se uz vybodnem. Pak jeste mensi zastavka na Jelenim vrchu. Zdejsi skaliska jsou prekrasne a i nejaky ten previsek by se nasel.
V Jizerce, verni doporuceni z Evinych stranek, hledame hostinec - byvalou
sklarnu, ale stesti nam nepreje - soukroma akce. Davam si vybornou veceri
v Ceskem hotelu a pak spim na trave pred nim, zatimco Maisi obhlizi nejakou
hnojarnu, nebo jak se to jmenuje.
Uz je pozde odpoledne, a ja jsem uz hodne unavena. Prenechavam tedy Maisi
trochu podrazacky ulohu vyhledani vhodneho noclehu, ale ta se ho zhosti na
vybornou.
Sice by pod nej asi prselo, ale previs se zelenou travickou je velmi utulny
a v zavetri, a zdejsi skaliska vedlejsiho hrebenu davaji prekrasne vyhledy
na vsechny strany.
Po sledovani oblibeneho poradu - zapad slunce tentokrat v Jizerkach, se v osm svalim do spacaku a okamzite usinam.
Celou noc rve nejaky jelen, takze spani je krapet trhany, ale mikina a tricko
pres hlavu zajistuji dostatecne teplo a tak si nestezuju.
Rano me Maisi aktivne budi. Prej jesti chci neco videt, at se jdu podivat. Neuspesne. Kdyz ve spacacku je tak teplo a jelen konecne stichl - ne, ne spinkame! Nejsme doma!
Nakonec me ven vyzene velka potreba, kterou zaplnim jednu bezucelnou jamu
a tim naplnim smysl jeji existence a vydrapu se na nejaky ty skaliska.
Tyjo! Tak na tohle me Maisi volala! Oblaka mlhy se valy v udoli Jizery, fialove
kopce vystupuji z jejiho more a slunce nizko nad obzorem vrha dlouhe stiny
a tristi sve paprsky o stity hor. Kdyby mi nebyla takova zima v tom vichru,
vydrzela bych se na to divat do nekonecna. Jaka krasa.
Varime snidani a opoustime utulne misto, ktere si tulaci vybrali na chvili
za svuj domov.
Po pohodlne ceste kracime s nabranymi silami a tak nutim Maisi do zpevu. Ta
vybira pisne o jakychsi starych casech, elfech a starych bajich a me je dobre.
Protrzena prehrada. Snazime se prijit na jeji zahadu, ale zbylo toho celkem
malo. Ale i tak si nakonec nejakou tu hrubou predstavu jeji byvale slavy udelame.
Kousek po proudu je nejake taboriste, kde spachame v ledove vode nejakou tu
hygienu, doufajic, ze okolo nikdo neni a pak dal po cestickach, kolem Marianskych
chat, kde se prej na nejaky verande da taky prespat, mirime primo do me uz
znameho Josefova dolu na vlak.
Hodnotim az na studenej vichr a z nej bolavou hlavu na vybornou.