Severo-vychod od Liberce
Zacalo to nevinne znejicim navrhem, na ktery sem s lhostejnou znudeností kyvla a skoncilo to zatim nejdobrodruznejsim vikendem v mem zivote:
Do Liberce jsme prijeli uz ráno. Slunce svítilo, na svazích se trpytil první sníh, vse vypadalo optimisticky, Eva sundavala svrsky a malem sme razili nahoru v triku.
Takto naladeni dorazili sme k Maliniku. To sme ale netusili, ze je to zacarovany misto, kde prekrocite bludny koren. Protoze ten den sme ho videli jeste dvakrat.
Kiosek s postarsím pánem, co poslouchal na radiu sexuální problémy zen a vypadal ochotnej je ihned resit a neustále opakoval: "Zavírat, at netopím zbytecne!"
Prísahala sem, ze uvidím-li to proklaty místo ten den jeste jednou, tak si u
nej dam tu jeho predrazenou horkou cokoladu a pujdu zpet domu.
Prý jsou jimi posetý celé Jizerské Hory - upomínky na lidi a události z dob dávno minulých. Jejich temné kríze vystupovali podél cesty a mírne me znepokojovali.
Mezi tím padla hustá mlha a zacal vát studenej vítr.
Dva kamenné sloupy strázili cestu do nikam, jak brána do jiného sveta. Kdyz clovek váhave vstoupil, otevrel se pred ním pruchod kamsi dál. Napravo a nalovo se válely husté bílé chuchvalce mlhy a byl videt jen most pred ním a zábradlí. Po pár metrech z mlhy vystoupila stará kamenná vez.
Okolo brehu byli slatiny - vylisovana trava, obcas smrcky a drevene mustky pres mokriny.
Pred setmením sme dorazili na Olivetskou horu a postavili stan. Eve se podarilo na snehu rozdelat ohen, ktery sem velice ochotne pomahala udrzovat v chodu. Uprostred noci sem se probudila se svym obvyklym hysterickym zachvatem, tentokrat umocnenym nezvyklymi podminkami a dosla sem k zaveru, ze asi umru. Bud udusenim - ponevadz se mi spatne dychalo, nebo ze sem dostala zapal plic ze zimy a nakonec ze to bude z hladu, protoze mi strasne krucelo v zaludku. Nastesti sem nakonec usla a neumrela ani z hysterie. Uff
Po snídani sme vyrazili do nejkrásnejsí cásti hor. Jak sem pozdeji pochopila, od Liberce se táhnou nezajímavé pozvolné svahy az k hrebenum, které se pak z druhé, východní strany lomí v hluboká údolícka plné kamení a bukových lesu, lemované potucky a rickami, tvorici vodopády, ke kterým se sestupuje krkolomými úzkymi stezkami s prekrásnými výhledy.
Pred soumrakem sme po hrebeni za strasného severáku dorazili k oznacenému kiosku na mape. Bohuzel se ale ukázalo, ze je zavreny a tak sme se jednomyslne shodli, ze pred vetrem se nejlepe schovame v dolíku vydlabaném u zelezne pece, kde se asi v lete grilovalo, ale ted byl zasnezeny a zdal se ideální i velikostí na nás stan.
Tím zacla nejdobrodruznejsí noc mého zivota. Uz vecer me znepokojili poznámky okolojdoucích bezkaru o goretexu a nasem stanu. Na co goretex v tomhle snehu? Pravda sice celý den mrholilo, ale ze by tenhle dolik?... Své obavy sem zdelila Eve, ale ta jen mávla rukou. Pozdeji v noci, kdyz nás vzbudila stracháním na záchod sem se jí zeptala znova, ale ujistila me, ze je venku opravdu jen sníh a po vode ani památky.
V pet ráno sem se vzbudila s pocitem, ze puda pod námi uz není z pevné struktury
"anymore".
"Evo, asi plavem"
"Co? Coje?"
"Evo my plavem!"
"A do hajzlu"
Ale prekvapive se místo histerie se v nás neco upevnilo a objevil se zcela necekany smysl pro humor. Uz se vám stalo, ze máte stále opakující se nocní muru, které se nemuzete zbavit? Zcela nejlepsí zpusob je prozit ji. A to se stalo. Necekany. Hodne veci ve vesmíru me prekvapí a sokuje. Melo se stát neco a místo toho se stane pravy opak.
Takze Eva místo hysterickych výlevu (ne ze by ji byli vlastní) prohlásila: "Ja lezím na vodní posteli! Skvely! Vzdycky sem si chtela vyzkouset, jaky to je spat na vodni posteli!" Nacez se zacla vyzivat v houpaní svou karimatkou a tím i celým stanem.
"No jo ale co ted?"
"At prestane prset, at prestane prset, at prestane prset, at prestane prset,
Boze at prestane prset!" Nic.
"Tak fajn prset neprestava a voda uz je u zipu" hlasil Epo.
"Chvili to vydrzi, ale za chvili to zipy protece dovnitr" konstatuje odborník
na svuj stan, Eva. "Tak nám nezbyvá nic jiného, nez vzít nejnutnejsí a
vypadnout ven, nez se to sem naleje a ponori se to vsechno".
Tak nastala nase evakuace. Opoustela sem stan jako poslední a boty sem si komplet namocila do vody, protoze ty uz bylo po kotníky. Spesnou cestou do kulny u kiosku sem sebou jeste stacila flaknout a namokrit si i teplaky, proti vetru i tak naprosto k nicemu.
"Vzdycky sem chtela poznat, co asi prozivali ti lidé pri povodni, kdyz
je tak náhle vzbudila voda a oni museli opustit domovy a jen s nejnutnejsími
vecmi se vydat do tmy, bez sance, ze vse bude tak jako driv." Pridavam
se se svymi necekanymi obohacujicimi poznatky.
"Fajn takze tohle je vlastne vsechno dobre, ze sme to zazili" napul
ironicky sumíruje Eva, s pratelskym usklebkem.
Pak se jeste vraci s Epem pro batohy a par veci, co sme nestacili pobrat. Hlasí,
ze uz je tam do pulky lejtek.
Epo nevydrzí sedet a tak prohlasí, ze jde zachranovat stan, kdezto Eva se uvelebuje
na lavici s nohama prevlecenyma do suchych ponozek, zaborenych ve spacaku. Ja
vystracham z batohu plastenku, ktera se ukazala jako prozretelnost (od ty doby
je to neodmyslitelna soucast me vybavy :p) a jdu pomoct Epovi se stanem. Vytahnem
stan a zbytky, co jen je mozne, ale kolíky jsou ztraceny a Epo marne prohledáva
vodu ve snaze najít své drahé rukavice. Vody uz je po kolena.
"Snad za svetla to pujde" utesujem se a do rozednení, coz je zhruba
o pul osmy, se snazime travit podobne jako Eva. "Já mám kocábku náram,
náram, náram" neopoustí me humor a Eva se pár poznámkami o lepsí výbave
ve forme obojzivelnýho stanu pridává.
Epo je zamlkly az máme strach, ze zmrzl. Jeho spacak je perovej a tudiz ne zrovna
voduvzdornej, jako ty nase vlaknity, a kalhoty má mokry ze zachranování stanu,
a tak k sedmy hodine vyskoci s tím, ze jestli neco neudelá, tak zmrzne. Chvatne
si zacne nazouvat boty a krecovite baly batoh. Neochotne ho nasledujem. Mezitim
se rozednívá, takze Epo jde s posledními zbytky nadeje prohledávat kalnou vodu
s lopatou, která uz mezitím zaplnila uplne celý dolík.
Jeho rukavice jsou ale nenávratne ztraceny, takze s mrznoucíma rukama, za vetru,
zimy, s uplne zmrzlými mokrými botamy se vydáváme nejkratsí cestou za záchranou
dolu do civilizace. Je to nastestí jen 5 km.
Zjistili sme, ze pres noc nastala totální obleva. Potucky vod jsou vsude, takze
otazka je co by se stalo, kdyby sme stan postavili jinde. Epo nám sdelil, ze
do toho dolíku tekli dve odtokové jámy, které odvádeli vodu od toho kiosku a
odtok z dolíku byl zataraseny a uz ho nedokázal uvolnit.
Vedeny Epem, ktery peclive nastudoval mapu, tapkáme po silnici asi 3 km stále dolu, pak trochu rovne a pak znacka vede
primo dolu lesem k Jedlovy. Stezka se mezitim zmenila ve vodu a v dálce slysíme
hrmení vodopádu, kam tyhle vsechny potucky evidentne spechají. Na ten je uchvatny
pohled. Tady dole se oteplilo. Voda v botách zacla hrat, takze je nám uz celkem
dobre a s úlevou a obdivem pozorujem rozbourenou vodu. Na tvári uz máme usmev
a vychutnáváme si krásnou cestu podél reky az do Josefova dolu.
Ve vlaku pak filosofuju o stestí v neštestí. Clovek by si chtel zanadavat aspon na neco, ale nemuze. S tím stanem na tom míste sme souhlasili všichni a vzdycky mohlo byt lip, ale taky hur, takze svoji úvahu koncim smírením, ze muzu byt rada, ze sem ráda - tj. ze vsechno dobre dopadlo.