S Evou & Martinem a Rostou
Jit stále dál a dál. Drzet tempo a unest svuj náklad, moc se nezastavovat.
Pochodujeme bukovými lesy ruznych tvaru, barev, hustoty a tloustky.
Vse si je tak podobne, casem ztracim pojem kde sme ted a kde sme byli.
Travnaté srázy, zarostlé kopce, vysoké stíhlé kmeny spanilých buku a bahnité
cesty mezi nimi.
Nejzajimavejsi byli noci.
Temne zelené odstíny stromu shromázdené za valovou hradbou a mezi nimi, jak
o kouzelné noci, se mihotají svetlezelené fosforeskující svetlusky.
Jsme na starém pohanském hradisti.
Okolo houslemi a basou vyhrávajícího Cimburka dorázíme k nekolikametrovému skalisku Kozel oblezlého horolezci s lany, jak msice na stoncích kvetin.
Po chvíli se zvedá vítr a zene sem sedivé mracno deste a vyhání horolezce
pryc.
Za chvíli je vycisteno.
Poprchává, vítr síleným náporem tlaku prosvetluje les, kde se snazíme sebrat
nejaké to dríví.
Po chvíli ale vítr jeste zesílí a vysokým tempem odvane celý mrak pryc.
Eva dekuje projistotu komusi nahore a jde se samozrejmostí ji vlastní kuchtit na ohni,
zatímco ja mam zmotanou hlavu neveda co si o tom myslet.
Pak prisel krvave rudý západ slunce na skoro cisté obloze.
Nakukuji do prolákliny ve skalisku a otevírá se mi úzasný pohled na oranzove
a cervene zbarvený povrch.
To musím videt! uminuju si a silou vule, zuby nechty se skrabu nahoru do ní.
A stojí to zato. Je tam mensí skalisko uprostred, plnící skvele funkci sedátka
a umoznuje mi to pohodlne pozorovat hru barev na skale prede mnou.
Kdyz me to znudí vylezu druhou stranou prurvy ven a sednu si tam na vycnelek,
odkud pozoruju uz primo slunce a jeho odrazy na stromech prede mnou i v dálce.
Úchvatný.
V noci svítí mesíc tak moc, ze me mate domením, ze uz nastal den.
Je ticho. Jen temné bzucení vcel mi tlumene zni v usích prerývané mým vlastním
dechem.
Stoupám do více jak 25% srázu po vyschlé, drolivé hlíne.
Skrábání se na Breznecký vrch.
Lezím na rovném vyhlazeném kameni, nohy mam zaprene po stranach.
Vlevo pode mnou je prikry nekolika metrovy sráz. Mám výhled na celou dolinu
Starého Mesta.
Prede mnou pres údolí cní hustymi stromy zarostla hora jak vystrizena z pohledu
na Lorien.
Vse na obzoru fialoví a dostava lehky kourovy opar.
Pozoruju sceny na obloze, vzory a vzorky tech nejkrasnejsich zaclon.
Vpravo ode mne zapada slunce. Jeho posledni paprsky barví stromy do cervena.
Zdola z údolí zaznívá hudba. Jakási zena teskne zpívá.
Jemný vánek se prohání okolo a ptáci zpívají.
Pro tuhle chvíli stojí zato zit.
V noci svítí mesíc, obcas zamlzený cáry mraku.
Na obzoru problikávají svetla mesta, jinak je vse zahalené ve tme.
Slysím mnoukání kocky a prskání cehosi. Prý jsou to ptáci, tak nevím. Leda
ze by to byl neznámý druh sov, kdyz jsou slyset i ve 2 ráno.
Pres den putujem do Velehradu, ale spis nez Otcenas, který si opakují dokolecka
nekterí poutníci, by si meli pripravit penezenky a zaludky na poutové atrakce.
Vyrvavaní kolotocaru se bije s nudnym prohlasovaním o ekumene cirkvi pred
hlavnim kostelem.
Pusobí to spis jak tragikomedie, nez duchovní hluboky zázitek...
Na ceste k poslednímu noclehu se honíme s bourkovým mrakem.
Celou dobu nas provází tlumené hrmení. Nakonec dést preckáváme na kraji lesa
u zluté cesty a opetovne se s ním setkáváme az v podobe kroupového upgrade
na míste budoucího noclehu pod prístreškem.
Pekná náhoda...
Poté se vrátí náš bourlivý mrak presne ve chvíli, kdy máme dovareno, pripraveno
ke spaní v turistickém prístresku a jen posledních pár minut vychutnáváme
romantiku ohne krásného ohniste pod skaliskem.
Pod opalizujicimi odlesky plamenu si zacinam pozorneji prohlizet tohle misto.
Vsude okolo citim otisky predchozich trampu i tech, co tohle ohniste zalozili
- vyhlazeny koren blizske borovice, idealni to sedatko, naskladane zbytky
driví, ocouzene casti skaly a ty zvlastni odstiny, ta atmosfera, ktera je
citit vsude - v zemi, v prohlubnich skal, septa si o tom vitr i stromy okolo.
Na skalisko se da i vylezt. Nekdo do nej dokonce vytesal schudky.
Vylezla sem na horní plosinu a tam si vychutnávala neobvyklý pohled seshora,
skoro u korun okolních stromu.
Zvláštní, stací jiný úhel ocí a clovek dostává hned jiný pohled nejen na scenérii
pode mnou, ale i ten poklidný nadhled stromu na celý zivot...
Druhý den uz ale celý prší a tak nemám v hlave uz nic jiného, nez se dostat
co nejdrív do civilizace.
Ale i tak vnímám odlišnou krásu prírody za destivého mlzného oparu.
Jak vše tajemne vystupuje skoro jak z ilegality na dosah dlane.
Stavujem se ale jeste na nejvyšším vrcholu Chribu - Brdu, kde sporadam na vrcholu svoji DELI