Ceske Svycarsko 19.-21.8. 2005

 

S Maisy jsme se domluvily na cundr do Ceskeho Svycarska. Nechala jsem na ni plan trasy i noclehy. Sesli sme se v Rybnisti a tak nejak vyrazili smerem na Chribskej hradek. Se vstupem do lesa me ale popadla nejaka certovina, ktera me uz do konce cundru neopustila.
"Podivej skaly vpravo, to vypada na nejaky dul!"
"No a co skaly?"
"No muze tam byt nejaky previs!"
"Previs, proc previs? Jdem preci na Hradek, ne?"
"No proste previs, na nocleh!" a uz jsem se hrnula danym smerem.
Hopky hupky pres kapradi a uz jsem byla tam. No jaky prekvapko nas cekalo, kdyz jsme se ohlidli na sraz, po kterem sme prisli - previs! A ne jen provizorni - pravej, trampackej! S ohnistem!
Nadsene sme sesbirali drivi, a se setmenim zalozili ohen. Maisy vybavena jako vzdy lip jak ja vytahla klobasky a uz sme zdatne opekali veceri. Pritom sme si pochvalovali, jak sme to pekne vymysleli, ze to tu milujem a ze je tu fajn. V tu chvili, jak Maisy dorekla posledni, nejoptimistictejsi vetu - PRASK! a nekde vdali se ozval vystrel a pekne se rozlehal okolim. Strnuli sme hruzou.
"Sakra nemuzem byt tak optimisticky!" "A kdyz, tak to radne zaklepat na drevo!" Septem jsem rozdavala rozumy sve o dva roky starsi existence.
Vydrzelo nam to na peknych dlouhych chvil, nez sme zacli zase mluvit, ale pak sme uz rychle zalehli a radsi nemysleli vubec na nic.

 

RANO

Kupodivu nas v noci nikdo nezastrelil a tak sme rano rozumovali jak najit kyzeny hradek. Moje "zkratka" dolem protentokrat neprosla a tak sme se vydrapali zpet na hreben a trajdovali po jakesy ceste a ja furt premyslela, jak chce ten hradek Maisy poznat.
Ze by tamhle ten kopecek? Nebo tamhleta skalka. No ale Maisy se tvarila sebejiste.
Dosli sme na konec hrebenovky a hradek nikde.
"Tak jdem dolu - tudy" ukazuje pres kapradi dolu. "Tam nekde uz ten hradek musi byt".
Ale ja trochu oponuju a tak slejzame o kus dal na asfaltku rovnou k Informacnimu centru CS. Zjistila jsem, ze Maisy minula hradek jen o 200 m. Ale stejne tam podrazacky zezhora zadna cesta nevedla.

Od IC ukazuje Maisy na odbocku na mensi asfaltku. "Tudy pujdem na modrou" "tudy? Po asfaltce? Nesnasim asfaltky!". Ale Maisy mi nepovolila zadnou zkratku a tak dalsi kilometry travime na ni.
Na Tokani jsem to uz ale nevydrzela a na jedne pesince Maisy sproste zdrhla. "Ja se vratim, za chvili, mozna..." a uz utikam pryc. Puvodne jsem mela zato, ze vede k previsu, ale k memu prijemnemu prekvapeni vedla primo nahoru na skaly, na vyhlidku.
Maisy po chvili bylo jasne, ze se nevratim a dorazila za mnou. "Co tam je?" Vyhlidka preci" tvarim se sebevedomne a soukam se prurvou nahoru.
Jo vyhlidka, moc pekna a uz si tam rozbaluju obidek. Odsad me nikdo na dalsich par minut nedostane!.
Ale jo dostali. Po chvili se ozvalo najednou od prurvy. "A jsme tadyyy!." Objevuje se hlava zdatne 40tnice. "A jeeje boruuuvky! A ze je tu nikdo netrha?" "Podivej babi boruuvky" napodobuje ji jakasi jeste urvanejsi mensi podobizna. Ach jo. Zase lidi. Konec idilky.
Vydali sme se tedy dal pekne po hrebenech a kochali se krasnymi vyhledy. Zacla jsem ale dumat, jakze se odsad sleza dolu. Hm tudy asi ne, tudy uz vubec ne. A hele tudy by to slo. "Maisy, myslis, ze by si tohle slezla?" ukazuju na skoro kolmou pruvu mezi skalami. Chudak Maisy, ta si se mnou jeste uzije.

Ale Maisy se to kupodivu zaclo libit, protoze ta cesta po modre zacla byt po chvili pro ni dost nudna. "To je spatny, zadne skaly" hudruje. "Jake skaly, vzdyt tamhle mas skaly, vsude jsou tu skaly!" "No jo, ale ty jsou prilis daleko!".
Jo jo kdyby vedela, co ji jeste pripravim za trasy! Jak ji pekne poupravim jejich vymyslenych 10 km na den! Hehe!

Cestou ji vypravim o zelenych muzicich, kteri se objevuji nenadale, tam kde je clovek vubec neceka a hrozi prstikem nad cundrackymi prestupky.
Mirime k Cerne brane - Maisy tam ma specialni misi nalezt trampsky kemp "Ztracenka". Premyslime jak se k ni nejlepe dostat a pritom neporusit prilis mnoho predpisu.
Ale pak se za Cernou branou vyloupne takovy maly zeleny muzicek, hrozi prstikem a vyklada cosi o zakazu vstupu na neznacenych cestach, pohupujic se pritom na svych malych nozickach a nam je to vse jasny.
Maisy se jen smutne ohlizi ke Krinici. Ztracenka je asi uz provzdy ztracena.

Modra vede ven z prekrasneho centra NP. Zelene chundelate homole se pouly nad nami, ovesene nescetnymi mesicky, smrciky, kapradim a mokre od vsude se drziciho vlhka.

Ze zacatku je to jeste fajn - chodime okolo listim zavatych udoli a roklin, ale pak vede cesta vic do kopce a zacina obihat vsechny pekna udoli, vystavena parnu letniho slunce. A vsude jsou mrize zakazu vstupu: dvojity cerveny pruh prvni zony.

U Jeleniho potoka toho mam plny zuby. Nasupene beru do rukou mapu a je jasne, ze pro dnesek sme uz puvodni trasu dosli.
Zalibila se mi pripojka na cyklostezku a pak odbocka starou cestou pres Kyjevske udoli dalsim neznacenym oblouckem k puvodne zamyslene zelene trase. Maisy souhlasi a tak po mensim obcerstveni vyrazime dal.

V tuto chvili nastava nejkrasnejsi cast cundru. Jdeme pohodovou zpevnenou cestou po hrebeni az k vrcholu Brtniky. Odbocky k dalsim dolum me lakaji k navsteve, ale Maisy nepovoluje. Stoji to nakonec zato. Stara cesta vede krasnym dolem, plnym previsu a zeleneho mechu a kapradi.
Rychle prebehneme pres asfaltku turisticke trasy a mirime dal.
Cestou zkoumam previsy vlevo a po nejake chvili mam pocit, ze by tam neco mohlo byt. A taky ze jo - prekrasnej, pekne s ohnistem, ale bohuzel stale jeste v NP :(.
Je jeste stale brzo - pred patou, kdyz dochazime na Brtnickej hradek.
Davame si tam mensi oddych a dokonce navstivime puvodne zamysleny Velky Prusky tabor :p.

Jsme rady, kdyz dochazime na posledni krizovatku na hranici NP a jen vybirame do ktere rokle pujdem hledat nocleh.
Schoppnrerova se nam zda nejsympatictejsi a kdyz do ni vchazime sme plne optimismu.
Ale ne na dlouho.
Schazuju batoh u prvniho, kde nutne neco musi byt. Ale misto utulneho spani a malinkeho ohniste je plny klad, kameni a strepu okolo.
Hmm to je divny, to sem jeste nevidela, takhle zabordelene misto, kde by se dalo spat. Do mysli se mi vkrada cosi o trvalejsich obyvatelych, ne zrovna milovniku prirody, ale rychle to zahanim. Co by tu delali?

Zacinam cim dal netrpeliveji obihat jeden nadejnej previs za druhym, ale vsude ten samy vysledek. Spat by se tam dalo, ale znamka pobytu trampu zadna. Zacinam mit fakt divnej pocit. Jak by mohli minout takhle krasnou rokli s tolika misty, pote, co se CS stalo narodnim parkem?
Po chvili ale prichazime na ne zrovna prijemne rozuzleni. Na konci udoli stoji celkem nedavno postaveny srub. S nadeji k nemu sestupuju, ale Maisy me predesla a uz z dalky mi dava znameni k odchodu.
Zacinam mit spatny pocit, ze to nejhorsi se potvrdilo.
"Smrdi to uz z dalky a fakt to nevypada opustene. Jako by si nekdo akorat snedl veceri a nekam si odskocil."
"Fuj bezdomovec", oklepu se "a s puskou!" vzpomenu si na vcerejsi zazitek.
"Rychle pryc!".
Bezim ke svemu batohu ve chvatu ho hazim na zada a zdrham z tohohle udoli. Tak proto, proto ty ohlodany kosti na ceste, proto ty strepy, proto zadny znamky trampu. Ach jo. A to sme chteli pocestne spat mimo NP! S bezdomovcem se fakt o misto delit nebudu. A hlavou mi bezi pribeh okradeneho trampa, kterej sem slysela nedavno. Prej mu vzali i boty.
Moje nalada klesla pod bod mrazu. Uz jen z myslenky na hledani cehokoliv dalsiho se mi dela spatne. Chci byt co nejdal a to co nejdriv a uz vubec tu nechci nikde spat!
Ale pro tentokrat to byla Maisy, kdo si zachoval chladnou hlavu. "Treba neni tak zlej" "bezdomovci jsou celkem v pohode"
"jo co ty vis, co je tenhle zac!" nevzdavam se.

Jsme zpet na krizovatce a premyslime co dal. Jit do vedlejsi rokle? Vratit se k hradku? Nebo jit dal po zelene a doufat vlastne v co? Kdyz Brtniky jsou odsud 5 km?
Vzdavam to je mi smutno, nechavam to vse na Maisy, ja uz nevim a myslet se mi nechce uz vubec.
Byla to Maisy, kdo nakonec vymyslela asi nejlepsi reseni: "Pujdem dal po zelene az na Sovi vyhlidku. Kdyz nic nenajdem vratime se na Hradek." Ok, tohle beru, to zni rozumne. Byla to taky Maisy, ktera cestou zahledla dva previsy. Ale oba u cesty a oba stale jeste na uzemi NP.
Na Sovi vyhlidce dumame co dal.
"No jeste je tu ta Jezevci rokle."
"Ok kdyz tam nic nenajdem, tak se vratime a riskneme tyhle"
Jezevci rokle se ale ukazala dal, nez sahali nase sily a tak se po kilometru brazdeni rovinky lesem vracime zpet.

Nebyl to veselej vecer, ani to jidlo sme nejedli s velkou chuti. Byl poznamenanej neustalym ohlizenim, strnutim uprostred pohybu v naslouchani selestum a sepotem misto mluveni.
Se setmenim se zaclo ozyvat vzdalene buraceni. "v tomhle necase by snad strazci nevyhnali z pod previsu ani trempa" pomyslim si s mensi nadeji. "A bezdomovci to sice muzou mit za prirodni sprchu, ale bezdomovci se preci nemyjou!" hned se pridava dalsi logicka uvaha plna nadeje. S pocitem miru zaleham do spacaku a skoro s laskou a nadeji ocekavam prichazejici bouri - takovou jaka je jen uprostred leta v prirode - divokou, bourlivou, hlasitou a kratkou. A uprostred toho vseho usinam s novou zajimavou spasnou myslenkou: kdyby se tu setkali oba - z jedny strany bezdomovec a z druhy zeleny muzicek, oba s puskou, tak by se mohli utkat navzajem a nas si ani nevsimnout...

RANO

se budime brzo po temer probdele noci. Maisy hnedka vyleza ze spacaku a bali, a me zacina byt jasny, kdo si myslela, ze prijde spis. Ja si prozmenu kontroluju veci a s pocitem, ze ve dne uz neprijde nic temer usinam. Maisy je ale neoblomna, skoro me nenecha ani se prevliknout, hlavne aby odtamtud byla pryc.
Me ale zacina rust v hlave dalsi napad. Co takhle to nejit horem, ale sejit dolem na cyklistickou stezku a druhou stranou dolu soubezne se zelenou jit zpet do Kyjevskeho udoli a tim se podle puvodniho Maisyna planu dostat do Krasne lipy?
S laskou se rozhlizim okolo po te zmeti rostlinstva a skal a je mi smutno, ze bych se mela rozloucit uz ted.
Maisy po mensim vahani souhlasi a tak, jako kdysy Nevrly schazime jeste spici roklinou po pesince, kterou tu vyslapal buh vi kdo, a ja zacinam citit tu poesii mista, o ktere jsem vedela vzdycky ze tam je, ale jako by vzdy byla nadosah, ale nikdy ne dost blizko.
Trochu mi to ale kazi Maisy - tvari se jako kakabus. Na krizovatce cyklostezky s Kyjovskym udolim travi minuty nad mapou NP a konecne z ni vylejza jeji problem. "Heled tady pisou, ze mimo 1 zonu muzes chodit neomezene. Neomezene znamena i po neznacenych cestach? Nebo i mimo cesty?"
"No a v cem by se jinak ty zony lisili?" nechapu jeji problem a kdyz se tvari stale pochybovacne, tak vytasim jednu ze svych rad: "Heled ja ti nevim. Tak si zastav nejakyho zelenyho muzika, ten ti to urcite rekne!" Maisy se pousmeje a zacina vypadat trochu optimisticteji. "No vis co? I kdyby nas skasirovali o tu tisicovku, tak si rikam, ze by to snad za to i stalo" vypadne z ni. "Eh, no vis, ze i jo? No jasne, stalo!" Usmivam se a je mi fajn.
Jo Maisy je dobra.
"Vis ze ten bezdomovec tam mel plysoveho pejska?" prekvapi me.
"Co? A pusku si tam nevidela?"
"Ne pejska, nejdriv sem si myslela, ze je zivej, ale byl plysovej, mel ho v posteli."
"jo jasne pejska v posteli a pusku sebou. A v noci chodi okolo po dolech a mlati lidi pejskem a flintou, me je to jasny!"
"Nechodi, to bezdomovci nedelaj!"

Takhle se bavime jeste chvili nez dojdem na rozcesti se zlutou.
Odbocka ukazuje trasu pres vyhlidky a kdyz se s Maisy na sebe podivame, je nam jasny kudy pujdem.

"Ja tam nevylezuuu."
"Ale pod sundej batoh a v pohode, to pujde."
"Ne fakt, dyt to nejde."
"V pohode, sem dej ruku, sem nohu, no koukni takhle" a prehoupnu se z mensi prurvy na rovinku nad ni.
"No a dal je to v pohode."
"Uff, uch, jaj", ozyva se chvili, a Maisy je nad prurvou. "Ja nevim me se dela spatne, ja sem spatne vstala. Kdyz se cloveku delaji zavrate nema nikam lyzt."
"Tak se tady muzes jen podivat, nemusis az na tu spicku."
"Fuj tam nevlezu, to je hruza, ja zustanu radsi tady. Me se dela spatne"
"No jak chces" zacina to ve me vrit. A jdu radsi prurvou zase dolu. "Jako moje matka" huhlam si pro sebe. "Joo vsechny zensky jsou stejny", beru si batoh "hysterky!", rovnam si ho na zada a nerudne se divam nad Maisy stojici nad prurvou. "Ja chci chodit na cundry s chlapem, jenze ty jsou taky vsichni stejni!" rozvijim svoji nihilistickou filosofii. "To si clovek na tomhle zkurvenym svete nevybere!". Zacinam se rozohnovat a pozoruju Maisy, jak sedi bezradne nad prurvou.
"Ja tam nevlezu. Ja se bojim. Nemuzes mi jit pomoct?"
"Ceho se bojis?"
"Spadnu dolu"
"A kam by si tak mohla spadnout? Pod tebou je zabradli, takze v nejhorsim se zarazis o nej. Proste jen spust nejdriv jednu nohu, pak druhou. Pak tam narvy zadek a kdyz tam budes takhle narvana, tak urcite nemuzes spadnout!" a uz pelasim pryc.
"Ne fakt ne, tohle fakt nemuzu." a utikam. Konecne muzu utikat, nic nevidet ani neslyset, proste pryyyyyyc.

Zastavim se az za posledni vyhlidkou tesne pred Kyjovem a premyslim, co se to vlastne se mnou stalo. Proc sem ji nepomohla? Divam se omluvne na Maisy, ktera evidentne citi ulevu, ze jsem na ni konecne pockala.
"Promin, ja nevim co to do me vjelo. Vzdyt si za to nemohla" omlouvam se a je mi trapne. Kolikrat jeste v zivote bude?

Sedime v Kyjevske restauraci nad tonikem a kolou a uz se na sebe zase usmivame. Uz jen 5 km a jedem domu. Jeste trochu posilnit a jde se.
Cesta vede poli, kolem krav. Trochu se predhanime s jakousi hlucnou skupinou, u niz jedna pani moje otravene zdrhani vzala jako vyzvu a snazila se mi stacit, ale nakonec kontrujem a ztracime se jim ve vesnici. Pak uz jen starou znamou cestou na nadrazi a v Rybnisti rozlucka s Maisy.

Tak nevim, jestli se mnou nekdy jeste pojede. Ja nevim, ale ten zivot stoji celkem za ... nekdy.